Historie

Základní definici IQ vytvořil v roce 1912 německý psycholog William Stern, když definoval míru inteligence jako poměr odhadnutého "mentálního věku" a věku kalendářního:

Pokud má tedy například desetiletý chlapec intelektuální schopnosti na úrovni třináctiletého, je jeho IQ rovno 130 (100×13/10).

Při testování se používají úlohy rozčleněné podle toho, jak staří jedinci jsou je v průměru schopni zvládnout. Mentální věk se pak určí podle nejnáročnějších úloh, které byl testovaný schopen adekvátně řešit.

Za průměrné IQ se považuje IQ v rozmezí 90–110.

Sternův výpočet však má smysl pouze u dětí; u dospělých se v současnosti preferuje odvozený kvocient označovaný jako deviační IQ, u kterého se porovnává úroveň rozumových schopností jedince vzhledem k průměru populace. Asi 50 % populace má průměrnou hodnotu IQ (tj. 90–110). 110–139 má přibližně 13 % populace a mezi geniální patří 1,5 % obyvatel Země. Nízkou inteligenci, to je 80–89 %. Pod 70 % procenty je postupně debilita, imbecilita a idiocie. Debilové jsou vzdělatelní i vychovatelní, imbecilové pouze vychovatelní a idioti ani jedno z toho. To, že máte určitou inteligenci, ale nemusí hrát v životě podstatnou roli, např. dělníci mohou mít IQ nad 125.

Ani měření IQ se nevyhnulo vývoji a jedním z nejpřesnějších IQ testů současnosti je právě ten, se kterým jste se nyní setkali. Ale protože se některé věci ani za ty roky nezměnily, nedivte se tomu, že se i v průběhu tohoto testu setkáte s vyplňováním vašeho věku. Je to jen proto, aby byl výsledek co nejpřesnější. Hodně štěstí!